Seismolog Michael E. Wysession z Washington University v St. Louis vytvořil trojrozměrný model tlumení seismických vln v zemském plášti a odhalil existenci podzemního vodního rezervoáru, jehož objem je přinejmenším roven objemu Severního ledového oceánu.

Je to první důkaz existence vody hluboko v zemském plášti. Michael E. Wysession, Ph.D., profesor geologie a planetologie na Washington University ve spolupráci s bývalým studentem Jesse Lawrencem (dnes pracuje na University of Kalifornia v San Diegu) analyzoval 80 000 záznamů příčných zemětřesných vln z více než 600 000 seismogramů a objevil rozsáhlou oblast v nižších vrstvách zemského pláště pod východní Asií, kde voda tlumí seismické vlny vznikající při zemětřeseních.

Severní polokoule Saturnova největšího měsíce Titanu je poseta jezery metanu, tvrdí planetární geologové z USA i Evropy. Existence metanových jezer může znamenat, že na měsíci probíhají cykly vypařování, kondenzace a dešťů a metan zde tedy hraje podobnou roli jako voda na zemi.

Už v roce 1670 demonstroval Isaac Newton, že je sluneční světlo složeno z barevných složek. Dokázal to tak, že poslal pečlivě soustředěný (kolimovaný) paprsek slunečního světla do hranolu, který světlo rozložil do světelného spektra (duhy). Dále I. Newton ukázal, že světlo jedné určité barvy se už dále hranolem nerozkládá a že je tedy jakousi základní stavební jednotkou původně složeného bílého slunečního světla.

V současné době fyzikové v laboratoři Argonne National Lab rozložili do spektra (duhy) také svazek rentgenových paprsků (paprsků X). Rentgenové paprsky patří spolu se světlem a dalšími mezi elektromagnetické záření, ale rentgenové paprsky mají větší energii než světelné.

Velmi těžké hvězdy vznikají podobnou cestou jako jejich méně hmotné protějšky, soudí astronomové využívající radioteleskop VLA (Very Large Array). Aby objasnili záhadu vzniku obřích hvězd, využili vědci radioteleskop VLA v Novém Mexiku ke studiu mladé hvězdy G24 A1, která je dvacetkrát hmotnější než Slunce a nachází se ve vzdálenosti přibližně 25 000 světelných let.

V ústavu pro jaderný výzkum ve městě Dubno v Rusku byl proveden následující experiment: Zdejší fyzikové společně s kolegy z Národní laboratoře Lawrence Livermora ve Spojených státech amerických vyslali svazek iontů vápníku 48 na terčík atomů kalifornia s 249 nukleony za účelem vytvořit přechodně hrstku atomů představujících prvek s protonovým číslem 118. Jádra těchto atomů mají celkem 294 nukleonů (součet protonů a neutronů). Experiment se zdařil, ačkoliv byly pozorovány pouze tři takové atomy.